Stránka je optimalizována pro Internet Explorer.
Gaius Iulius Caesar Octavianus Augustus
Narodil se 23. září 63 př.Kr. v Římě jako Gaius Octavius. Byl synem Gaia Octavia a jeho ženy Atie, neteře Gaia Julia Caesara. Rodina jeho otce náležela k jezdcům a byla poměrně zámožná. Chtěl se přidat k Caesarovi na jeho výpravě proti Pompeiovým synům v Hispánii a při plavbě za ním jeho loď ztroskotala. S několika společníky prošel nepřátelským územím a tím u Caesara stoupl v ceně.
Caesar ho pak poslal společně s přáteli Marcem Vipsaniem Agrippou a Salvidienem Rufem do řecké Apollónie, kde se věnoval studiím vojenství protože měl v plánovaném tažení proti Parthům být velitelem jízdy. Tam dostal zprávu o Caesarově zavraždění v roce 44 př.Kr.
Po návratu do Itálie se dozvěděl o Caesarově poslední vůli, v níž ho Caesar adoptoval a určil za dědice dvou třetin svého majetku. Při cestě do Říma shromažďoval dřívější Caesarovy legionáře, a v květnu 44. př.Kr. tam dorazil s 3 000 muži.
Markus Antonius, který si činil nárok na vedení caesarovské frakce, mu odmítl vydat Caesarův majetek. Oktaviánus proto vydražil svůj majetek a vyplatil Caesarovým vojákům a obyvatelům Říma dary, které jim ve své závěti slíbil Caesar. Část Caesarových příznivců pak přešla od Antonia k němu.
V té době panovala v Římě proticaesarovská nálada. Lidé nevěděli, jestli Caesarovy vrahy oslavovat nebo proklínat, a tak uspořádal hry na počest Caesarových vítězství. Nebýt tohoto Octavianova zásahu, možná by Caesara považovali za tyrana a s jeho vraždou souhlasili.
Oktavián využil sporu mezi Antoniem a senátem a když Antonius vojensky vystoupil proti Decimu Brutovi, přidal se na stranu senátu. V lednu 43. př.Kr. obdržel neomezenou vojenskou moc a v dubnu pak Antonia přinutil k ústupu do Zaalpské Galie.
Senát chtěl předat velení nad jím vedeným vojskem Decimu Brutovi. Octavianus se však proti tomu vzepřel. Pro sebe požadoval uvolněný konzulát a zrušení usnesení, kterým byl Antonius prohlášen za veřejného nepřítele.
To senát zamítl a Octavianus s osmi legiemi táhl na Řím. V srpnu 43 př.Kr. si vynutil zvolení konzulem a zavržení Caesarových vrahů. Protože Marcus Antonius dokázal shromáždil s pomocí Marca Aemilia Lepida své rozptýlené legie v Galii, Oktavián změnil stranu a uzavřel s Marcem Antoniem a Lepidem ještě v roce 43 př.Kr. druhý triumvirát. Octavián si vzal za manželku Antoniovu nevlastní dceru Clodii.
Triumvirům byla udělena diktátorská pravomoc na dobu pěti let.
Aby získali peníze k zaplacení vojska pro následující konflikt s Caesarovými vrahy, vypsali seznam 300 senátorů a 2000 jezdců, které směl kdokoliv beztrestně zavraždit a jejichž majetek pak zabavili.
Marcus Antonius a Octavianus si zajistili svou pozici v Itálii a s 28 legiemi se vydali do Řecka proti vojskům Gaia Cassia a Marca Bruta. Když je porazili, triumvirové si rozdělili vládu nad římským impériem.
Při přerozdělování půdy svým vysloužilým vojákům v roce 42 př.Kr. Octaviánus násilně vyháněl jednotlivé vlastníky a obyvatele celých měst. Stal se tehdy v Itálii všeobecně nenáviděnou osobou. Po rozvodu s Clodií proti němu její matka shromáždila vojsko, které Octaviánus oblehl v Perugii. Po jejich kapitulaci nechal pro výstrahu popravit 300 senátorů a jezdců a město srovnal se zemí.
Marcus Antonius chtěl využít Octaviánovy zhoršující se pozice a táhl s vojskem do Itálie. Ale centurioni a ostatní vojáci obou armád spolu odmítli bojovat.
Oba soupeři proto obnovili spojenectví a potvrdili triumvirát.
Poslední soupeř triumvirů, Sextus Pompeius, pomocí své flotily blokoval zásobování Itálie. Oktaviánus s ním v roce 39 př.Kr. uzavřel smlouvu, v níž uznal jeho vládu nad Sardinií, Korsikou, Sicílii a Peloponésem výměnou za uvolnění zásobovacích cest. V roce 36 př.Kr. Octavianus a Lepidus společnou námořní operací Pompeiovo loďstvo zničili a Pompeius, uprchl do Mílétu, kde byl o rok později zajat a popraven.
Když vojsko třetího z triumvirů Lepida od něj přešlo k Octavianovi, vláda nad římským světem byla rozdělena mezi Octaviana a Antonia.
Marcus Antonius, který měl milostný vztah s Egyptskou královnou Kleopatrou se roce 32 př.Kr. rozvedl se svojí manželkou a Octavianovou sestrou Octavií. Octavianus toho využil s tím, že pozbyl svého římanství, neboť zavrhl zákonnou římskou manželku kvůli egyptské milence. Antonius daroval Kleopatře části římského území na východě a ztrácel tím v Římě politické spojence. Octavianus dal zveřejnit Antoniovu závěť uloženou v chrámu Vestálek ve které byly za jeho dědice určeny Kleopatřiny děti. Na konci roku 32 př.Kr. senát oficiálně odejmul Antoniovi jeho moc a vyhlásil válku Kleopatře. Octavian tím vzbudil dojem, že Řím vede válku proti zahraničnímu nepříteli, přestože se jednalo o vnitropolitický zápas mezi ním a Marcem Antoniem.
Začátkem roku 31 př.Kr. zablokovalo římské loďstvo Antoniovu a Kleopatřinu flotilu v Ambrakijském zálivu a izolovalo Antoniovo vojsko na pevnině. Antonius byl odříznut od zásobování a pokusil se námořní blokádu prorazit. V bitvě u mysu Actia, jeho loďstvo podlehlo Octavianově flotile a Antonius s Kleopatrou unikli do Egypta. Po příchodu Octavianových vojáků do Alexandrie v srpnu roku 30 př.Kr. Marcus Antonius nalehl na svůj meč a Kleopatra se nechala uštknout hadem. Kleopatřiny a Antoniovy děti Octavianus ušetřil, ovšem Caesarion, syn Julia Caesara a Kleopatry, byl bez milosti zavražděn. "Dva Caesarové jsou příliš", řekl Oktaviánus. Gaius Julius Ceasar byl k poraženým velice shovívavý. Oktaviánus byl k poraženým naopak krutý. Egypt byl jako provincie připojen k římské říši a desetiletí trvající občanské války skončily. Na důkaz toho, že v celé říši zavládl mír, nechal Octavianus 12. ledna roku 29 př.Kr. zavřít bránu chrámu boha Iana na Foru Romanu. To se stalo teprve potřetí v římských dějinách.
Octavianus musel vytvořit takový systém vlády, který by byl v souladu s více než 400 let existujícím, tradičním republikánským uspořádáním římského státu a přitom zlegalizovat skutečnost, že vláda náleží velitelům legií.
Octaviánus byl mistrem politické propagandy. Chtěl diktátorskou moc spojit s republikánskou ústavou.
Získával podporu u starých šlechtických rodů a usiloval o obnovení vážnosti republikánských institucí. Ze senátu nechal vyloučit skoro 200 jeho členů, ale současně jej doplňoval povyšováním zasloužilých osob do patricijského stavu.
Jeho postavení prvního senátora (princeps senatus), mělo charakterizovat jeho postavení jako postavení prvního mezi rovnými. Ujal se výkonu různých republikánských úřadů, jejichž spojení mu zajistilo monarchistické postavení ve státě, a přitom mohl předstírat, že respektuje republikánskou ústavu a zákony. Senát mu udělil čestný titul Augustus (vznešený).
Augustus nechtěl absolutní moc a senátorům ponechal účast na řízení některých státních záležitostí.
Kontrolu nad všemi důležitými funkcemi ve státě a v armádě měl ale on.
Augustův nový řád vydržel více než 300 let. Augustus dával ostentativně najevo svoji úctu ke starým republikánským institucím, starobylým zvykům a právům a po dosažení samovlády panoval více než čtyřicet let. Římané si na vládu prvního občana zvykli. Římská říše se za Augusta rozšířila o bohatý Egypt a Galatii, byly zřízeny nové provincie na Rýně a Dunaji.
Za vlády Augusta bylo v Římě vystavěno mnoho velkolepých monumentů. Patří k nim Marcellovo divadlo, Pantheon, který byl později rekonstruovaný Hadrianem, Augustův oblouk, Agrippovy lázně, Augustovo mauzoleum a Ara Pacis (Oltář míru z roku 9 př.Kr., na jehož reliéfu je znázorněna celá císařova rodina).
Zemřel odpoledne 19. srpna roku 14 n.l. ve věku 76 let. Než vydechl naposledy, dal k sobě zavolat své přátele a po vzoru řeckých herců komedií se jich dotázal, zda si myslí, že příhodně zahrál svou životní komedii a řecky dodal i závěr: "Nuž, když se vám to líbilo, teď tleskejte a všichni s radostí nás herce propusťte". Nato se se všemi rozloučil a v náručí své ženy Livie zemřel. Jeho tělo nesli senátoři z municipií a příslušníci jezdeckého stavu až do Říma, kde bylo spáleno na Martově poli. Jako dědice prvního stupně ve své poslední vůli ustanovil Tiberia ze dvou třetin a Livii z jedné třetiny. Po něm tedy vládl Tiberius.