Stránka je optimalizována pro Internet Explorer.
Stručné dějiny Říma
Řím vznikl spojením několika osad. Podle legendy se to stalo roku 753 př.Kr.
Od počátku 7. st.př.Kr. mu vládli etruští králové. Po roce 509 př.Kr., kdy byli králové vyhnáni, vznikla římská republika. Latinové se stali svrchovaným národem rozděleným na vládnoucí aristokracii a plebs. Vliv Etrusků přinesl Římu obchodní, právní a vojenské normy, náboženství a symbol výkonné moci - liktorské pruty.
Během V. a IV. st.př.Kr. získal plebs občanskou i politickou rovnoprávnost a Řím začal rozšiřovat se střídavými úspěchy a neúspěchy svůj vliv na okolní území v Itálii.
Do roku 270 př.Kr. republika postupně zabrala většinu území Apeninského poloostrova a zahájila výboje i přes moře.
V roce 146 př.Kr. porazili Římané pod vedením Scipiona Afrického Kartágo a z jeho území udělali Římskou provincii. Někteří jedinci z toho těžili a neuvěřitelně zbohatli, zatímco lid chudnul.
To s sebou neslo ekonomické krize, revolty a požadavky na reformy. Ty se však pro odpor bohatých vlastníků půdy neuskutečnily.
Latinové a ostatní národy Italského poloostrova se dožadovaly stejných práv, jaká měli Římané.
Tyto problémy spolu s konflikty mezi silnými osobnostmi vedly nakonec k rozpadu republiky.
Významnou roli při transformaci republiky na monarchii sehrál Gaius Julius Caesar. Roku 49 před naším letopočtem zahájil po překročení říčky Rubikon občanskou válku po které ovládl celou římskou říši a zahájil reformy. Byl zvolen doživotním diktátorem. Po jeho zavraždění dne 15. 3. 44 př.n.l. se rozpoutaly další občanské války. Vynesly do vedení státu jeho synovce a adoptivního syna Gaia Octaviána který v bitvě u Actia v roce 31 př.n.l. porazil Marca Antonia. Roku 27 př.n.l. byla Octaviánovi úředně svěřena vláda nad Římskou říší. Octavianus jako první římský císař přijal titul Augustus (Vznešený).
Pod Augustovou vládou započala dlouhá etapa míru a prosperity (Pax Romana - římský mír). Augustus vládl sice jako samovládce, ale chtěl republiku zachovat.
Z města se během času stal reprezentativní střed říše vybudovaný z mramoru.
V průběhu 3. a 4. století n.l. ztrácel Řím na významu, protože císařové si volili jako svá sídla jiná města. Císař Konstantin Veliký přenesl své sídlo do nově vznikajícího města Konstantinopole na východě říše. Řím zůstával sídlem senátu jehož moc však slábla a s ní klesal i význam města.
Roku 410 město dobyli a vyplenili Alarichovi Vizigóti, v roce 455 Geiserichovi Vandalové a Římská říše se zhroutila. Na Apeninském poloostrově vzniklo několik států.
Město pak obnovili papežové a město zůstalo papežským sídlem a hlavním městem papežského státu, který vznikl v 8. století a zabíral střed Apeninského poloostrova.
Po většinu 14. stol. se papežové zdržovali ve francouzského Avignonu, což vedlo k dalšímu období úpadku.
Své postavení centra západního křesťanství a hlavního města kultury a umění Řím znovu získal v polovině 15. století, kdy začala nákladná přestavba města v renesančním duchu na níž se po dvě století podíleli největší umělci té doby. Tento rozkvět ukončilo v roce 1527 poslední plenění Říma vojsky německého císaře Karla V.
V roce 1563 byla oficiálně vyhlášena protireformace, která posílila Inkvizici v boji proti kacířství. Protestanti uprchli, Židé byli internováni do ghetta. Nástrojem protireformace se stalo barokní umění.
V 18. století ovládli většinu Itálie Habsburkové, kteří se rozhodli omezit moc papežů. Jejich církevní reformy oslabily papežské příjmy a oslabily papežův vliv. V roce 1798 dobylo Řím vojsko Napoleona který se stal v Římě císařem. Po porážce Napoleona vojsky VI. koalice v roce 1814 a jeho abdikaci byl Řím opět v držení papeže (Pia IX).
V dalších letech zesílily vlastenecké proudy.
V roce 1848 byla v Římě vyhlášena republika, papež uprchl a vrátil se teprve potom, co byla republikánská vojska poražena francouzskou armádou.
Po letitém diplomatickém úsilí politika Cavoura byla v roce 1861 Itálie prohlášena za království. Králem byl Viktor Emanuel II Savojský.
Řím se stal jeho hlavním městem až v roce 1871. Rok předtím, 20. září 1870, byl Řím na rozkaz italské vlády dobyt jejími vojsky. Papež Pius IX. se sám uzavřel ve Vatikánu a prohlásil se za vězně. Stejně se zachovali i jeho nástupci.
Po roce 1919 vládl v Itálii na politické scéně zmatek. Jako reakce sílilo fašistické hnutí. Roku 1923, po tzv. Pochodu na Řím, se premiérem stal Benito Mussolini, který od roku 1925 vládl Itálii jako diktátor.
Roku 1929 uzavřel s papežem Piem XI. Lateránskou smlouvu a Vatikán se stal samostatným státem. Vatikánskému státu bylo postoupeno území vatikánského města zahrnující stavby, baziliku S. Pietro, náměstí před bazilikou a vatikánské zahrady. Vatikánu byly postoupeny i významné baziliky a další církevní stavby i mimo území Říma.
Ve třicátých letech vznikla osa Berlín - Řím a Itálie se stala hlavním spojencem Adolfa Hitlera. Ve druhé světové válce však nebyla úspěšná. Opozice zatkla v roce 1943 Mussoliniho, Itálie kapitulovala a vyhlásila válku německu. Mussolini byl později popraven. Řím byl za války otevřeným městem, což ho uchránilo bombardování a významné památky tak byly uchráněny.
Roku 1946 se stala Itálie republikou. V roce 1957 podepsala Itálie Římské smlouvy a stala se tak členem Evropského hospodářského společenství
Staré město Řím a Vatikán jsou od roku 1980 na seznamu Světového dědictví UNESCO.