Caesar se narodil v roce 100 př.Kr. v patricijské rodině náležející k rodu Juliů, který odvozoval svůj původ od Iula, syna trójského hrdiny Aenea. Caesarův otec, Gaius Julius Caesar starší, dosáhl pouze hodnosti praetora, třebaže jeho švagrem byl Gaius Marius. Jeho matka, Aurelia Cotta, pocházela z mocnější rodiny, jež dala republice řadu konzulů.

Když Caesar dospíval, byla země ve válce se svými spojenci, kteří žádali římské občanství, a s pontským králem Mithridatem o římské provincie na východě. V Římě soupeřily frakce optimátů a populárů. Caesarův strýc Marius byl vůdcem populárů. Lucius Cornelius Sulla, někdejší Mariův legát z války proti Jugurthovi, stál v čele optimátů. Oba usilovali o velení ve válce proti Mithridatovi. Bylo svěřeno Sulovi, ale když opustil Řím, aby se velení ujal, byl na jeho místo dosazen Marius. Sulla vytáhl s legiemi proti Římu. Marius byl přinucen odejít do vyhnanství. Po Sullově odchodu na východ se Marius znovu zmocnil vlády v Římě. Sulla byl prohlášen za veřejného nepřítele a jeho stoupenci byli zmasakrováni. Marius zemřel v roce 86 př.Kr., ale populárové zůstali u moci.
V roce 85 př.Kr. zemřel Caesarův otec a Caesar se stal hlavou rodiny. V příštím roce se oženil a byl určen za Jovova velekněze.
Sulla uzavřel s Mithridatem mír. V listopadu roku 82 př.Kr. porazil mariovce v bitvě u Collinské brány a prohlásil se diktátorem bez časového omezení. Proskripce namířené proti Sullovým politickým nepřátelům, byly daleko krvavější než Mariovy. Caesar, Mariův synovec, byl v ohrožení. Byl zbaven kněžského úřadu, svého dědictví a věna své manželky s kterou se odmítl dát rozvést. Pouze zásah rodiny jeho matky, která podporovala Sullu, mu zachránil život.

Caesar se připojil k vojsku v Asii. Během obléhání města Mytilény byl Caesar vyslán do Bithýnie, aby požádal místního krále Níkoméda o podporu jeho flotily. Na Níkomédově dvoře strávil hodně času, což vedlo ke klepům o homosexuálním vztahu s králem. Těch se nezbavil do konce života.

Po Sulově smrti se Caesar vrátil do Říma. Vedoucí postavení tam zaujali bývalí Sulovi přívrženci Gnaeus Pompeius a Marcus Licinius Crassus. Aby ještě zdokonalil své řečnické umění, odcestoval Caesar v roce 75 př.Kr. na Rhodos, kde studoval filosofii a rétoriku u slavného učitele Apollónia Molóna, který dříve vyučoval i Cicerona.

Při plavbě Egejským mořem jej unesli piráti. Zajetí ho ale nijak nepřipravilo o jeho nezdolné sebevědomí. Slíbil jim, že je dá ukřižovat. Tomuto jeho slibu se tehdy piráti vysmáli.
Když za něho piráti dostali výkupné a propustili ho na svobodu, shromáždil Caesar loďstvo s kterým piráty dopadl. Žádal správce provincie aby je nechal popravit ale ten je chtěl prodat do otroctví. Caesar je na vlastní odpovědnost nechal ukřižovat.

V letech 73 až 71 př.Kr. zuřila v Itálii válka se vzbouřenými otroky vedenými Spartakem, kterou vedl Crassus. Caesar v této době využíval každé vhodné příležitosti k tomu, aby posílil svůj vliv. V letech 69 a 68 př.Kr. se mu prostředkem ke zvýšení vlivu stala památka Gaia Maria, kterou stále připomínal, a římský lid jej pokládal za Mariova dědice a uskutečňovatele jeho cílů. V roce 68 př.Kr. se stal Caesar Qvestorem pro Hispánii, kam pak odešel. V Gadesu uviděl sochu Alexandra Velikého a posteskl si, že dosáhl věku, kdy Alexandrovi už ležel u nohou celý svět, zatímco on sám dosud nic nedokázal.

Po návratu z Hispánie se oženil s Pompeiou, Sullovou vnučkou.
Po zvolení aedilem nechal obnovit pomníky Mariových vítězství – šlo o velice kontroverzní čin, neboť moc v Římě stále drželi někdejší Sullovi straníci.
Rovněž vznesl několik žalob proti občanům, kteří se obohatili na majetku proskribovaných a vynaložil velkou část peněz půjčených převážně od Crassa na veřejné práce a hry.
V roce 63 př.Kr. si Caesar získal důležitého spojence tribuna lidu Tita Labiena. Nedlouho poté byl Caesar zvolen do úřadu nejvyššího velekněze (pontifex maximus).

Při zasedání senátu, na němž se rozhodovalo o osudu spiklenců vedených Luciem Sergiem Catilinou jim republikán Marcus Porcius Cato Mladší navrhl bezodkladný trest smrti a Caesara obvinil z udržování korespondence se spiklenci. Caesar snadno odolal jeho útokům a přesvědčivě se zasazoval proti trestu smrti pro spiklence. Catonova řeč se ale ukázala být rozhodující a Catilina i jeho stoupenci byli popraveni.
O rok později se Caesarovo jméno propíralo v souvislosti se skandálem při festivalu k oslavě Dobré bohyně, který byl pod patronací Caesarovy ženy Pompei a konal se v Caesarově domě a jehož se nesměl účastnit žádný muž. Caesarův přívrženec jménem Publius Clodius Pulcher, který udržoval styky s Caesarovou ženou tam s jejím vědomím pronikl v převlečení za ženu. Caesar se pak s Pompeiou rozvedl.

Po skončení praetury byl Caesar ustanoven správcem provincie Hispania Ulterior ale než mohl odejít, musel vyhovět svým věřitelům. Pomohl mu Marcus Licinius Crassus na oplátku za Caesarovu politickou podporu proti Pompeiovi.
V Hispánii slavil úspěchy ve válečných taženích proti Iberům na severu dnešního Portugalska. Byl uznáván jako schopný velitel a získaná kořist ho finančně zabezpečila.
Po návratu do Říma měl právo očekávat od senátu, stejně jako Pompeius, jenž porazil Mithridata, uznání za zásluhy o stát. Obstrukce senátu vůči oběma však vedly, z Caesarovy iniciativy ke vzniku triumvirátu Caesar, Pompeius a Crassus. Pompeius a Crassus se nacházeli ve sporu už od roku 70 př.Kr., kdy společně vykonávali konzulát. Caesar si byl vědom, že pokud se dohodne s jedním, ztratí podporu druhého. Proto usiloval o usmíření obou rivalů a to se mu podařilo.
Jakmile se tito tři muži spojili, disponovali dostatkem finančních prostředků a politického vlivu k zajištění úplné kontroly nad veřejnými záležitostmi. Jejich neformální aliance, známá jako první triumvirát (vláda tří mužů), byla ještě upevněna svatbou Pompeia s Caesarovou sestrou Julií. Rovněž Caesar se opět oženil, tentokrát s Calpurnií, dcerou Lucia Calpurnia Pisona, který se stal konzulem v následujícím roce.
Veřejnost se poprvé dozvěděla o vzniku triumvirátu, když Caesar podal návrh zákona o přerozdělení půdy chudým občanům, načež jak Pompeius, tak i Crassus vyjádřili s tímto návrhem souhlas. Pompeius poté vyslal své vojáky do Říma, čímž byli političtí oponenti triumvirů dokonale překvapeni a zastrašeni.
Aristokracie se pokusila omezit budoucí Caesarovu prokonzulskou moc (následující po skončení konzulátu) tím, že mu místo správy nějaké provincie, přidělila na starost dohled nad lesy a pastvinami Itálie. S pomocí Pisona a Pompeia Caesar toto usnesení zvrátil a byl ustaven za místodržitele Předalpské Galie (severní Itálie) a Ilýrie (západní Balkán). Později obdržel také správu Zaalpské Galie (jižní Francie), čímž získal velení nad čtyřmi legiemi. Délka jeho úřadu, a tím i doba jeho imunity před soudním stíháním, byla stanovena na pět let místo obvyklého jednoho roku.

Prokonzulát v Galii znamenal pro Caesara vynikající možnost k dalšímu mocenskému vzestupu. Caesarovi podléhaly čtyři legie, navíc dvě z jeho provincií, Ilýrie a Gallia Narbonensis, hraničily s dosud nepodrobenými teritorii. Jedinečná příležitost k válce se naskýtala v Galii, mezi jejímiž neklidnými a znesvářenými kmeny probíhaly již po mnoho let boje, kterými se Galové vzájemně oslabovali a připravovali tak půdu pro své porobení cizí mocností.
Caesarovi se podařilo rozšířit římské impérium o rozlehlou a důležitou oblast. Výsledkem tažení bylo 800 podmaněných galských měst, 300 podrobených kmenů, jeden milion Galů byl prodán do otroctví a další více než jeden milion zemřel během války. Obrovskou válečnou kořist a tribut placený poraženými kmeny využil k financování vlastní armády, která na konci války čítala třináct legií.

V době, kdy Caesar válčil v Galii, se začaly projevovat rozdíly v politickém zaměření Pompeia a Crassa a došlo k opětnému posílení vlivu senátu. Pompeius se stále otevřeněji se senátem sbližoval. V roce 54 př.Kr. Caesarova sestra Julia krátce po narození dítěte zemřela, čímž zanikl vzájemný příbuzenský svazek mezi Pompeiem a Caesarem. Existenci triumvirátu ukončila smrt Crassa, který zahynul po neúspěšné bitvě u Karrh. Po jeho smrti šel Pompeius, za podpory strážce republikánských tradic - senátu, neskrývaně za uplatněním své osobní moci.
Senát v čele s Pompeiem nařídil v roce 50 př.Kr. Caesarovi, aby se vrátil do Říma a rozpustil svoji armádu. Senát navíc Caesarovi znovu zakázal ucházet se o nový konzulát a rovněž mu odmítl přidělit novou provincii. Caesar si byl vědom, že jakmile se jednou vzdá svého vojska a vstoupí do Říma, bude okamžitě obžalován a jeho politická kariéra skončí.
Caesar byl v senátu obviněn z porušení kázně a zrady. V odpověď překročil 10. ledna roku 49 př.Kr. s jedinou legií řeku Rubikon (tehdejší hranice Itálie) a se slovy: "Alea iacta est" (kostky jsou vrženy) zahájil občanskou válku proti Pompeiovi.

Přestože senátní vojsko početně vysoce převyšovalo Caesarovo, který stále disponoval pouze svojí XIII. legií, Pompeius se neodvážil svést s ním bitvu. Caesar ho pronásledoval, ale Pompeius unikl po moři. Caesar vytáhl proti Pompeiovým legiím v Hispánii. "Nejprve budu bojovat proti vojsku bez vojevůdce a potom se obrátím proti vojevůdci bez vojska." V Hispánii porazil pompeiovo vojsko v bitvě u Ilerdy. Po příchodu do Říma byl Caesar ustaven diktátorem s Marcem Antoniem jako velitelem jízdy. Po jedenácti dnech odstoupil z funkce a byl podruhé zvolen konzulem.
S 15 000 muži překročil Jaderské moře a vypravil se vyhnat Pompeia z Řecka. To uskutečníl vítězstvím dne 9. srpna roku 48 př.Kr. v bitvě u Farsálu, po které se někteří Pompeiovi stoupenci a senátoři rozprchli po římské říši a dál podněcovali odpor proti Caesarovi. Kdo zůstal, obdržel od Caesara milost. Pompeius uprchl po své porážce do Egypta, kde byl na příkaz krále Ptolemaia XIII. zavražděn.
V Alexandrii se Caesar zapletl do občanské války mezi Ptolemaiem a jeho sestrou, manželkou a spoluvládkyní, královnou Kleopatrou. Patrně kvůli Ptolemaiově roli v Pompeiově zavraždění se Caesar přidal na stranu Kleopatry. V alexandrijské válce byl Caesar obklíčen ve městě. Během obležení lehla popelem slavná alexandrijská knihovna. Po obdržení posil Caesar snadno zvítězil nad královou armádou. Ptolemaios při útěku utonul v řece Nilu a Caesar dosadil Kleopatru na egyptský trůn a stal se otcem jejího syna Ptolemaia XV. Caesara.

Po několika měsících strávených v Egyptě u Kleopatry se Caesar v roce 47 př.Kr. obrátil do Malé Asie proti pontskému králi Farnakovi II., který přepadl tamější římské provincie. Po krátkém, pětidenním tažení byl Farnakés poražen. Senátu poslal poté Caesar stručný komentář svého vítězství: "Veni, vidi, vici" (Přišel jsem, viděl jsem, zvítězil jsem). V bitvě u Thapsu v roce 46 př.Kr. rychle přemohl republikánské vojsko vedené Metellem Scipionem (který v bitvě padl) a Catonem mladším. Po této vojenské katastrofě spáchal Cato v Utice sebevraždu. Království Numidie, jež podporovalo pompeiovce, bylo Caesarem přeměněno v římskou provincii. Pompeiovi synové, Gnaeus Pompeius a Sextus Pompeius, spolu s Titem Labienem, bývalým Caesarovým legátem z dob galských válek, unikli do Hispánie. Po krátkém pobytu v Římě se je Caesar vydal stíhat a v březnu roku 45 př.Kr. je porazil v bitvě u Mundy. Pompeiovci byli definitivně poraženi a republika fakticky dospěla ke svému zániku.

V září 45 př.Kr. se Caesar vrátil do Itálie. V rozporu s očekáváním nepřistoupil Caesar k proskripcím svých nepřátel, nýbrž udělil milost každému, kdo se proti němu postavil. Na počest Caesarových velkolepých vítězství byly uspořádány honosné hry a jiné slavnosti.
Caesar byl první žijící osobou vyobrazenou na římských mincích. Po postavení chrámu bohyně Libertas, obdržel Caesar titul Liberator (Osvoboditel). Dále mu bylo přiznáno právo dosazovat polovinu všech magistrátů. Měsíc jeho narození, Quintilis, byl přejmenován na Julius. Datum jeho narození bylo uznáno za státní svátek.

Kromě přijímání různých titulů a poct však Caesar prokázal, že mu leží na srdci rovněž prospěch státu. V Římě sice strávil jen málo času v letech, kdy se stal jeho vládcem, přesto se mu v tomto krátkém období podařilo zavést množství reforem. Kodifikací a přepracováním zákonů plánoval zásadně reformovat římský stát. Zjednodušil možnost nabytí římského občanství, jež hojně uděloval galským, hispánským a africkým provinciálům, čímž započal romanizaci těchto zemí. Současně nechal zvýšit počet senátorů ze 600 na 900 a vřadil mezi ně dokonce některé galské náčelníky. Zároveň navýšil počty většiny magistrátů.
Budova senátu Curia Hostilia byla přestavěna a od tohoto okamžiku byla nazývána Curia Julia.
Caesar dal na území celého římského státu založit dvacet nových kolonií, do nichž se mělo vystěhovat obyvatelstvo přelidněného Říma spolu s veterány, jimž zaopatřil půdu.

Kartágo a Korint, města zničená Římany před více než sto lety, měla být obnovena. Mimoto hodlal vysušit Pomptinské močály rozkládající se nedaleko Říma, stavět silnice a prokopat Korintskou šíji. Zahájil výstavbu baziliky, jíž dokončil jeho nástupce Augustus.

V Římě, jenž byl dosud vcelku prostým městem, měly být realizovány ambiciózní veřejné stavby podle helénistického vzoru. Bylo vybudováno Caesarovo fórum s chrámem Venuše rodičky. Ve své reformní činnosti se Caesar věnoval i řešení rozličných společenských neduhů. Schválil zákon zakazující římským občanům opustit Itálii na dobu delší než tři roky (s výjimkou vojáků). Prosadil zákon, podle něhož v případě, že příslušník společenské elity zranil nebo zabil člena nižší společenské třídy, veškeré bohatství pachatele bylo zkonfiskováno. Caesar dal zrušit čtvrtinu všech dluhů, čímž upevnil svoji popularitu v řadách prostého lidu.

Jako pontifex maximus měl Caesar spravovat záležitosti počítání času a kalendáře. Na radu astronoma Sosigena z Alexandrie zavedl v roce 46 př.Kr. nový kalendář s 365 dny a s každým čtvrtým rokem přestupným. Tento juliánský kalendář byl upraven papežem Řehořem XIII. v roce 1582 a tím vznikl moderní gregoriánský kalendář.
Caesarovo postavení bylo královské, ale Caesar nenalezl způsob, jak přimět Římany, aby se smířili s nastolením monarchie. Zvláště mezi konzervativními optimáty a stoupenci republiky narůstal neklid a odpor proti Caesarovi, v čemž lze spatřovat pohnutky a motivy pro Caesarovo pozdější zavraždění. Senátoři udělili Caesarovi titul pater patriae (otec vlasti) a jmenovali ho diktátorem na doživotí (dictator perpetuus). Caesarovy plné moci vyvolávaly v mnoha senátorech nedůvěru, závist a především strach z toho, že Caesar nastolí skutečnou tyranii. Marcus Junius Brutus spolu se svým přítelem a švagrem Gaiem Cassiem a dalšími muži, začali proto připravovat Caesarovo zavraždění. Na březnové Idy (15. březen) 44 př.Kr. pozvala skupina senátorů Caesara na zasedání senátu v Pompeiově divadle, kde měl vyslechnout žádost dotazující se ho, kdy se vzdá moci. To bylo jenom záminkou k jeho vylákání.
Ráno 15. března postihla Caesara nevolnost, kvůli čemuž zamýšlel odložit zasedání senátu. Navíc jeho manželce Calpurnii se v noci zdálo o jeho zavraždění.
Decimus Junius Brutus, zapletený do spiknutí, se proto vydal k váhajícímu diktátorovi a přesvědčil ho, aby jednání neodkládal. Poté se společně Caesar a Decimus Brutus odebrali do senátu.
Během cesty obdržel Caesar dopis s varováním o atentátu, ale odložil jej s tím, že si ho přečte později.
V senátu se Lucius Tillius Cimber obrátil na Caesara s prosbou o milost pro svého bratra, začal z něho strhávat tógu a objímat mu nohy. Spiklenci se po tomto smluveném znamení shlukli kolem diktátora, načež ho Casca říznul svojí dýkou do krku. V krátké chvíli se všichni spiklenci, včetně Bruta, vrhli s noži na diktátora. Caesar se pokusil uniknout, ale sevřen nepřáteli a oslepen vlastní krví zakopl a upadl. Spiklenci mu zasadili údajně třiadvacet ran, jimž Caesar podlehl.

Po vraždě Caesara se Brutus pokusil promluvit, ale nebylo ke komu. Senátoři ve strachu utekli. Spiklenci neměli žádný plán jak postupovat po Caesarově smrti. Když neviděli veřejnou podporu, stáhli se do chrámu Jova Nejlepšího a Největšího, kde vyčkávali další vývoj událostí. Místo očekávané svobody, kterou chtěli Římanům poskytnout, přinesli jim dalších třináct let občanských válek.

Pro podrobnější informace si klikněte zde!

Zpět na předchozí

Copyright © Karel Ženíšek, Všechna práva vyhrazena, Web Created By: Karel Ženíšek.             Stránku lze použít pouze pro vlastní potřebu.